Česká televize není jen nějaká stanice v řadě. Jako veřejnoprávní médium má i archivní (archivační) funkci: neukládá jen informaci, že se něco stalo, ale také jak to vypadalo, jak to znělo a jaká v tom byla atmosféra. Právě proto bije do očí, když z mimořádné demonstrace vznikne obraz, který působí odtažitě, neosobně a skoro až lhostejně.
Nepamatuji si, že by z podobně významné veřejné akce nabízela ČT tak slabé, nadhledové a emočně mrtvé záběry. Nejde o estetickou maličkost. Jde o základní novinářské a dokumentační řemeslo. Ve chvíli, kdy veřejnoprávní televize nedokáže přiblížit tváře, emoce, hlas a napětí okamžiku, neochuzuje jen přímý přenos. Ochuzuje i budoucí paměť této země.
A právě v tom je ten nepříjemný podtext. Veřejnoprávní médium má být blízko realitě, ne od ní couvat. Má zaznamenávat dějiny tak, aby byly čitelné i za deset nebo dvacet let. Jestli místo toho sledujeme demonstraci převážně z bezpečného odstupu, jako by hlavní událostí nebyli lidé a jejich slova, ale jen anonymní plocha v obraze, pak je na místě otázka: je to ještě selhání režie, nebo už příznak změny instinktu?
Zdeněk Svěrák:
„A kdo myslíte, že tam čekal? Houf nových bezobratlých kolegů, kteří nastoupili do kabinek, vyjeli nahoru a zůstali tam jako naši náhradníci dvacet let.“
V tu chvíli ČT vysílá “nadhledový celek a Svěrákův projev najednou nezní jako vzpomínka na minulost. Zní jako varování, že některé proměny začínají už dnes — nejdřív se ztratila odvaha (Moravec), dnes se ztratil detail, ve studiu se posunula interpretace (Kubovičová) a nakonec za vás ztratíme i paměť, abyste tu vzpomínku co nejrychleji vymazali…
Zdeněk Svěrák na Letné: “Zestátnit rozhlas a televizi není legrace, ale drzost.”