My máme kosmonauta, Elon má vesmír
Evropská unie slaví, Česko se dojímá. Po desítkách let se na oběžnou dráhu vydá kosmonaut s českou vlaječkou na rukávu. Ministerstva chystají tiskové konference, sociální sítě se plní národní hrdostí, a PR oddělení ESA si může odškrtnout kolonku úspěšná komunikace s daňovými poplatníky.
Jenomže v době, kdy se my teprve chystáme zúčastnit, SpaceX už dávno vlastní hru.
Devadesát procent všeho, co se dostane z povrchu Země na oběžnou dráhu, tam vynese Muskova raketa. Dalších šest procent zvládne Čína. A zbytek — Spojené státy, Evropa, Japonsko, Indie — se dělí o čtyři procenta.
Ano, čtyři. Čtyři procenta civilizačního výkonu, který kdysi býval definicí špičkové vědy, inženýrství a odvahy.
My jsme mezitím rádi, že máme kosmonauta. Ne raketu. Ne motor. Ne nosič. Ne orbitální infrastrukturu. Jen člověka, který se sveze.
Elon Musk mezitím na orbitě buduje největší komunikační síť planety a v příštích letech bude na oběžnou dráhu dopravovat tisíce tun nákladu ročně.
Evropa zatím řeší, jak správně rozdělit granty a kde postavit muzeum vesmírného výzkumu.
Je to trochu jako kdyby se v roce 1903 bratři Wrightové poprvé vznesli do vzduchu — a my o sto dvacet let později slavili, že český pasažér poprvé sedí v letadle.
S respektem k našemu astronautovi samotnému, který si to jistě zaslouží: problém není v něm.
Problém je v tom, že my si pořád pleteme přítomnost u úspěchu s účastí na jeho tvorbě.
Takže ano, máme kosmonauta.
Ale Elon má vesmír. 🚀