V plné nahotě se ukázalo to, o čem se před deseti letech vůbec nesmělo mluvit nahlas, a v posledních dvou letech jen hodně potichu.
V jednom prostoru není možné normální soužití více ras či národností. Není to snad pro to, že by ta či ona rasa nebo národnost byla horší či lepší, ale pro to, že zákony a pravidla nejsou schopny zlomit zvyklosti a naturel. Není to o tom, že by Němci byli lepší než Turci nebo Somálci, Angličané než Indové, že by neměli tutéž biologickou podstatu, dvě oči, dvě ruce. Ale povahově jsou jiní a jsou natolik jiní, že není možné abychom s nimi dlouhodobě sdíleli stejný prostor.
Ale zpět k tomu co se stalo ve Velké Británii. Rozhodně to nebylo blesk z jasného nebe, jak se nám progresivisté snaží namluvit. Problémy v Anglii ale i ve Švédsku, Německu, Francii (např. hromadné výtržnosti v Paříži kvůli fotbalu) byly dlouhodobé a stále se stupňovaly. Jenže tentokrát se tyto dvě vraždy v přímém přenosu dostaly na internet, a to byl, jak se v Česku říká, průser jak vrata. Už se to nedalo, jak bývalo pravidlem, ututlat. Nedala se zatajit národnost, nedala se zatajit barva pleti, nedala se zatajit brutalita, a především se nedala zatajit absurdnost obou trestných činů. V podstatě – nešlo o nic. Nebyla to vražda ze žárlivosti, nebylo to loupežné přepadení, nebyla to nutná obrana, snad tam ani nehrál roli alkohol nebo drogy. Šlo jen a jen o to, že si pachatelé našli záminku, a poté zaútočili.
Vypukly tedy protesty. Ne snad kvůli samotné vraždě, ale proto že stát a úřady nejsou schopni zajistit bezpečnost obyvatel. Pohár trpělivosti přetekl. A jak už to tak bývá, úřady a vláda se zaměřily především na původce protestu.
Co Česká Republika? Nehrozí nám něco podobného? Hrozí, a to velice akutně. Nikoliv snad souvislosti s přistěhovalci z Afriky nebo Asie, ale z důvodu války na Ukrajině.
Na začátku války se do naší země nahrnula okolo 300 000 Ukrajinců. Bylo to bráno jako internacionální pomoc před agresorem. Nikdo se tehdy nepozastavil nad tím, že Ukrajina je dost velká země, a že tudíž stačilo, aby se jen přemístili do její západní části a aktivně se zapojili do obrany země ve zbrojním průmyslu. Opět – jakákoliv diskuse o tom byla oficiálně zakázána. Kdo si dovolil za pochybovat, často skončil před soudem. Ukrajinci se za vlády Velkého vůdce Fialy a jeho poskoků stali naprosto nedotknutelnou sortou. Všude museli dostat přednost. Když ne, následoval křik, obviňování, a když ani to nepomohlo, tak násilí. Zejména ve větších městech si obyvatelstvo skutečně užilo své. Přitom většina z nich měla přitom k válečným a zbídačeným uprchlíkům velmi, velmi daleko. Kdo na to poukázal, byl russácká špína a putinovec. Když se na svátky desítky tisíc Ukrajinců hrnuli na Ukrajinu, aby navštívili svoje příbuzné, naše televize o tomhle mlčela. Polská, německá, rakouská a maďarská ne. Ze všech stran jsme jen slyšeli: musíme se uskromnit, musíme jim pomáhat, bojují za nás, za Evropu, za naši svobodu. Že často bojovali jen před kluby a hospodami, o tom se nikdo moc nemínil.
To, co se nyní děje v Evropě ukazuje, že nekontrolovaná migrace je problém a že soucit není důvod k tomu, abychom se ve vlastní zemi cítili jako občané druhé kategorie. Že bezpečnost není extremistický požadavek, ale základní podmínka fungující společnosti. Pokud je dnes za rasismus nebo xenofobii označována prostá snaha chránit vlastní zemi, kulturu, občany, jde o systémový problém. Problém o to horší, že jeho původ je primárně v našich řadách. Migranti by si nikdy nemohli dovolit tak moc, kdyby neměli tak mocné spojence v řadách původního obyvatelstva.
radiouniversum.cz/v-jednom-p…