Nedělní probuzení vedle kočičí královny
Poslední dobou sem její fotky nedávám, protože si myslím, že by s tím nesouhlasila, kdyby mohla. Ellie je zvláštní a velice plachá. Možná že v tom hraje jistou roli i to, že neslyší. Jsem jediný člověk na světě, se kterým se kamarádí.
Má vybrané způsoby. Pořád platí, že ji nezajímá jídlo, které není pro ni. Můžete tedy nechat maso na stole a ona si ho ani nevšimne. Zbytky ji samozřejmě nezajímají, to by bylo pod její úroveň, nedělá nepořádek... je prostě bez chyby. Ráda si hraje a naprosto ve všem mě kontroluje.
Z koše na prádlo si udělala bunkr, ze kterého mě pozoruje. Takže už do něj nesmím dávat prádlo. Když kolem bunkru projdu, vystraší mě simulovaným útokem na nohu. Takže pořád „lyžuji“, abych ji nešlápl. Nedávno jsem zariskoval, abych poznal její sílu. Když byla jako z divokých vajec a řádila na škrabadle, odvážil jsem se na něj zaškrábat jako lev. Následoval útok na ruku. Tak velkou sílu jsem nečekal, je silná asi jako větší pes. Sice ze mě šla krev, ale krotila se a nekousla. Její následný pohled byl plný omluvy. 🙂
Je úžasná. ❤️ Ale není den, abych nemyslel na Apakundu. Moc mi chybí, ale v mojí hlavně je s námi.