Zdroje říkají, že jistá paní náměstkyně provozuje zvláštní druh botanické terapie. Šlape po lidech. Schválně i omylem, tj. z hlouposti. Lidé z Lesy Praha, kteří něčemu rozumí, pod jejím "vedením" praskají vzteky jako suché větvičky, což je v organizaci zabývající se lesy poněkud ironické, musíme uznat. Její představa řízení má spočívat v tom, že čím více hovadin nařídí, tím lépe se daří stromům. A když se ukáže, že požadavek je hovadina, je to samozřejmě chyba těch dole, protože ti dole mají jednu velkou nevýhodu: vědí, o čem mluví.
Paní náměstkyně samozřejmě nerozumí ničemu, což ji ovšem nijak neomezuje v tom, aby se cpala do rozhodování o všem. To je ostatně nejvyšší forma moderního řízení: nezatěžovat se znalostí problematiky, protože znalost vede k pochybnostem a pochybnosti zdržují zelený, duhový a bezlepkový pokrok. A tak se v Lesích Praha šeptá mezi stromy, po chodbách i po lidech, že kdyby se nadutost dala kompostovat, měli by na Magoši nejúrodnější půdu ve střední Evropě. Chudáci stromky. Myslely si, že jejich největší hrozbou jsou sucho, mráz, vítr a škůdci. A pak zjistily, že existuje ještě horší přírodní katastrofa, paní náměstkyně Janinka.