"Mám rád zmrzlinu Häagen-Dazs, ale manželka mi ji kupuje, jen když je v akci." To mi řekl náš klient s majetkem 500 milionů Kč. Podobnou situaci vidím u movitých rodin velmi často. Za neochotou utratit více, než byli zvyklí, stojí většinou strach a stud. Nikdy to není lakomost!

Prodal firmu za stovky milionů. A do dvou let si půjčoval víc než kdy předtím. „Zainvestoval jsem veškerou hotovost. Pak se některé projekty zpozdily, private equity fondy si začaly svolávat kapitál a já neměl z čeho. Musel jsem si půjčit. Nikdy jsem tolik nedlužil." Kde se stala chyba? Ve firmě měl roky finančního ředitele. Staral se o to, aby na účtu peníze byly, když jsou potřeba. Na provoz nebo na vyplacení dividend. A pak firmu prodal. CFO zůstal ve firmě. Peníze přišly domů. A ta funkce, co roky držela všechno pohromadě, najednou chyběla. Vídám to celkem často: Po prodeji máme tendenci proměnit úplně všechno v aktiva, co dál vydělávají. Akcie, private equity, nemovitosti, umění. Zamneme si ruce, na běžném účtu pomyslná nula a říkáme si, jak chytře ty peníze pracují. Jenže hotovost spotřebovává rodina, koníčky, cestování. Private equity fond první 3-4 roky kapitál jen svolává, peníze do něj musíte posílat. Nemovitostní portfolio v prvních letech spolyká spoustu cashe. A příležitosti? Ty se neptají, jestli se vám to zrovna hodí. Být miliardář a mít na účtu 5 milionů žádná výhra není. Naopak je to recept na pěkný průšvih. Čím větší majetek, tím větší musí být hotovostní rezerva. Mít v likvidních alternativách klidně nižší desítky milionů u majetku za 500 milionů není přehnaná opatrnost. Je to provozní nutnost. Pro podnikatelské rodiny proto děláme přesně tu práci, kterou ve firmě zastával CFO. Jednou za kvartál připravujeme přehled majetku, daně, plánování výdajů i příjmů. Aby to celé fungovalo jako dobře namazaný stroj. Stejně jako kdysi ve firmě. Víte, kolik hotovosti by vaše rodina potřebovala, kdyby se na rok zastavil každý příjem?

Staráme se o více než 100 českých rentiérů. A asi vás překvapím. S tímto článkem souhlasím. Rentiérství nikomu do klína nepadá. Nedá se vysnít ani vysedět na workshopech, kde vám naslibují návod, jak se k němu za pár let proinvestovat. Autor Luboš Kreč to shrnul přesně: „Vede k němu jediné - pracovat, podnikat, jít s kůží na trh.“ Naši klienti s tou kůží na trh šli. Založili firmy, riskovali, roky dřeli, když ostatní v pět vypínali. Rentiérství si nevysnili. Vydřeli si ho. Jednu věc bych ale k článku doplnil. Opatrně na druhý extrém. Totiž myslet si, že práce = smysl. S tím se potkávám u lidí, kteří mají na pohodlné rentiérství dávno našetřeno. Ten krok ale neudělají. Zaměňují práci se smyslem, svou pozici na vizitce se svou identitou. Bojí se, že bez ní ztratí sami sebe. Finanční příprava je často ta snazší část. Srovnat si to v hlavě ta těžší. Když se k tomu kroku odhodlají, smysl jinde vždycky najdou. Filantropii, cestování, zahradu, umění, rodinu, ... A jsou spokojenější než kdy předtím. Nejčastější věta na našem Rentiérském klubu: „Měl jsem to udělat dřív." Je to celkem paradox. Rentiérství si musíte zasloužit prací. Ale užít si ho můžete, jen když práci přestanete považovat za jediný smysl. Co by naplnilo váš den, kdybyste zítra už nemuseli do práce?

Investice do nemovitostí rozložená po celém světě. Bez jediného telefonu od nájemníka kvůli kapajícímu kohoutku. A bez rizik, kvůli kterým se českým nemovitostním fondům radši vyhýbáme. Zní to jako pohádka. Není. Jmenuje se to REIT (Real Estate Investment Trusts). Zjednodušeně: firma, která vlastní a provozuje nemovitosti, ale obchoduje se na burze jako akcie. Místo jednoho bytu v Praze tak vlastníte kousek logistických parků, datacenter, zdravotnických budov a nákupáků po světě. Mimochodem, třeba pražský Chodov i Černý most patří přesně takovým společnostem. Proč to rádi používáme u klientů: Diverzifikace, na kterou byste sami nedosáhli. Byt v Americe, halu v Rakousku a rezidenci v Japonsku si sami pořídíte těžko. REIT vám tu pestrost dá v jednom kroku. Likvidita. Byt prodáváte měsíce. Kus REITu prodáte během vteřin. Žádné starosti s provozem. REIT po vás nikdy nebude chtít řešit vyúčtování, ani vyměnit záchod. A proč REITy místo českých realitních fondů? Hodnotu podílových listů v českých fondech neurčuje reálný trh, ale znalec na základě dat od správce fondu. Výsledkem je vyhlazená rostoucí křivka, která ale s realitou nemá moc společného. Nemovitosti fakt nerostou každý rok o stejné % jako na pravítku. A pak je tu riziko zamrznutí likvidity. Když se trh zasekne a před vámi se k výběru nahrne řada dalších investorů, fond odkupy zastaví. Viděli jsme to v roce 2008 i u Nova Real Estate po pádu Arcy, kde lidé nakonec dostali o desítky procent míň. Jste vlastně v pozici akcionáře: když fond padne, jste v řadě až za věřiteli. Plné riziko, ale bez plného výnosu. Dost nevyvážený obchod. REIT oceňuje burza. Cena je vždycky reálná a vždycky po ruce. Háček to má. REIT se chová jako akcie. Cena kolísá, klidně v desítkách procent za rok. Reaguje na úrokové sazby a přidává měnové riziko. Loni dolar vůči koruně udělal pohyb o 17 %. To není vůbec málo. Proto u našich portfolií nejde o „buď, anebo". U menších portfolií jsou REITy často nejlepší cesta, jak se k nemovitostem vůbec dostat. U těch větších dává smysl držet část ve vlastních nemovitostech pro stabilitu a část v REITech kvůli rozkročení do světa. Co vy: cihla, na kterou si sáhnete, nebo ať to za vás řeší burza?

„Jako děti jsme byli chudí. Já se toho bál. Nechtěl jsem takhle dopadnout, tak jsem začal makat. A trochu jsem to přehnal." Tímto začal klient na setkání našeho Rentiérského klubu. Dneska jeho majetek převyšuje 300 milionů korun. Jeho příběh v různých obměnách slyším pořád dokola. Strach z chudoby jako motor, který lidi z mé generace vyhnal nahoru. My jsme tu chudobu před revolucí a v devadesátkách zažili na vlastní kůži. A nechtěli jsme se k ní vrátit. Jenže naše děti? Ty ji nezažily. A nezažijí. A to je výzva. Protože když chcete, aby vaše děti majetek udržely, rozvíjely ho a předaly dál, musí si najít vlastní pohon. Bude jiný než ten váš. A tak je to v pořádku. Jiné nutně neznamená horší. Naším úkolem není přinutit další generaci, aby nás kopírovala. Je to pomoct jí najít vlastní smysl v tom, co budujeme. Protože majetek bez smyslu se rozpadá. Tak hlavně trpělivost a pevné nervy! :) Jak vy mluvíte se svými dětmi o tom, proč vlastně budujete majetek? Tahle otázka je nakonec důležitější než kterákoli investiční strategie.

V Německu dnes zaplatíte daň za to, že chcete odejít ze země. Stačila k tomu jedna malá novela zákona. A teď ruku na srdce. Jste si jistí, že u nás něco podobného nehrozí? Tahle otázka mi nešla z hlavy, když jsme s Marikou a Michalem Pechrovými ze švýcarského family office Honestus natáčeli o Švýcarsku jako plánu B. Většina z nás si neumí (nebo nechce) představit, že by se naše země mohla zásadně změnit. Žijeme v jádru Evropy, ve fungující demokracii. A pak Michal řekl jednu věc, která mě dostala. Že se i občané té nejstabilnější země na světě můžou ze dne na den probudit v jiném systému s fatálními dopady na majetek. Je to jako s tou žábou ve vlažné vodě. Změna málokdy přijde naráz. Přijde plíživě, jednou novelou za druhou. Přidejte k tomu překotné změny ve světě a zjistíte, že úvahy o záložním plánu jsou velmi aktuální. A pokud směřují ke Švýcarsku, měli byste vědět tohle: Švýcarsko nefunguje ve stylu „koupím barák a kdyžtak se nastěhuju". Nemovitost tam smí vlastnit jen rezident. To znamená opravdu tam žít, dát děti do školy, vytáhnout kořeny z Česka. Naštěstí to není jen barák, nebo nic. Dobrá příprava je účet v zahraničí nebo holdingová firma s dosahem ven. Jak to Michal hezky řekl: když se chcete napít sklenice mléka, nemusíte hned kupovat celou krávu. O krávu se totiž pak musíte starat. A jestli o tom uvažujete, počítejte s tím, do čeho jdete. Švýcarsko je kromě jiného kulturní šok. A po pár týdnech docela nuda. :) Někomu to leze na nervy, jiný za ten klid platí majlant. Pravidla se tam drží svatě. Třeba tříděné sklo a kov nevynesete, kdy se vám zlíbí, ale jen v určené dny a hodiny. A běda, když to popletete. Celý více než hodinový díl je na našem YouTube. Bavíme se v něm i o švýcarských daních, přímé demokracii a o tom, proč tam zrušili dědickou daň. Ten důvod vás nejspíš překvapí. Řešíte plán B? A v jaké destinaci?

Dividendy, nebo odprodeje: jak čerpat rentu správně Většina českých rentiérů dividendy nechce. My je s našimi klienty volíme. Vysvětlím proč. Argument proti dividendám: 15% srážková daň z každé vyplacené koruny. Pro odprodeje hraje časový test. Po 3 letech neplatíte nic. Jenže ten výpočet má slepé místo… Ono to nakonec vyjde zhruba nastejno. Aby totiž šlo prodávat v klidu i v letech, kdy trh padá, musíte mít rezervu. Klidně 3 roky životních nákladů. Investor s odprodeji tak musí držet výrazně větší část peněz mimo trhy, a ta vydělává míň. Někdy proto dividendový model dokonce vyjde lépe i při zdanění. Ale čísla jsou vlastně ta menší část příběhu. Spíš jde o to, co se děje v hlavě: Máte 1 000 kusů akcií. Každý rok pár prodáváte. Hodnota roste, to jo. Ale počet kusů klesá. A jednoho dne začnete počítat, kdy akcie dojdou. Spoustu rentiérů tohle trápí. Racionálně vědí, že na tom zas tak nezáleží. Emocionálně to vydržet neumí. Dividendová strategie oproti tomu funguje jako pronájem bytu. Byt pořád máte. Každý měsíc přijde nájem. Počet bytů se nemění. Žijete z toho, co majetek generuje, ne z toho, co prodáváte. Ten klid má svoji hodnotu. Někdy větší než ušetřených pár %. Proto naši klienti nejčastěji volí dividendy. Ne proto, že by nutně lépe vyšly na papíře. Ale proto, že se s nimi lépe spí. Peníze sice nikdy nespí, ale vy byste dobře spát měli. :) To nakonec rozhoduje o tom, jestli si majetek opravdu užíváte. A vy: dividendy, nebo odprodeje?

Sázkovka nabídla rekordnímu výherci psychologickou pomoc. Dobře vědí proč. Většina výherců loterií je na tom do 5 let finančně hůř než předtím. Přichází o přátele. Vzdalují se rodině. Proč? Výhra v loterii je jako dát dítěti klíče od Ferrari. Auto tam je s plnou nádrží. Jenže dítě skončí v příkopu. S náhlým bohatstvím je to stejně. A není to jen o loterii. Prodej firmy, dědictví, velký exit z nemovitosti. Rizika jsou stejná. Rentiérem vás neudělají peníze na účtu. Tím se stanete, když si osvojíte nový způsob myšlení. A nastavíte si systém, jak se k majetku chovat. Jak se stavíte k lidem okolo, kteří najednou přesně vědí, jak vaše peníze utratit. Jak říkat ne. Jak nastavit pravidla pro sebe i pro rodinu. Lidé, kteří se k majetku propracovali léty, si tenhle systém budují postupně. Udělali tisíc chyb, ze kterých mají tisíc ponaučení. Přesto jim přechod do rentiérství někdy trvá roky. Výherce loterie skáče rovnýma nohama do hodně hluboké vody. Zítra vyhrajete 3 miliardy… Co uděláte jako první? A jako druhé? Tématu se věnuju ve větší hloubce na YouTube. Vysvětluju v něm, co odlišuje tu menšinu lidí, kteří se po loterii měli lépe.

Co bych udělal s 10 miliony, kdyby mi teď přišly na účet? V Česku padla rekordní výhra v loterii. Skoro 3 miliardy. Já se zaměřím na trochu realističtější číslo. :) Nejdřív bych se zastavil. Dlouhá káva. A teprve pak začal přemýšlet. Ta hlavní otázka totiž není „Kam to dát?", ale „K čemu to má být?" To je nejčastější chyba. Ještě než si lidi odpoví na tu hlavní, rovnou řeší tu první. Jsou 3 cesty, a každá je ok, pokud víte, proč si ji vybíráte. 1) Utratit a užít si. Zážitky mají jednu unikátní vlastnost, nikdo vám je nevezme. Procestovat svět nebo splnit si velký sen není plýtvání. Je to záměrná investice do kvality života. 2) Chránit a nechat pracovat. Zainvestovat tak, aby peníze dlouhodobě porážely inflaci a přinášely 5-10 % ročně. Za 7-10 let máte dvojnásobek. Pomalu, ale bez nočních můr. 3) Znásobit. Ale tady bych byl k sobě upřímný: jediná rozumná cesta, jak majetek skutečně rychle násobit, nevede přes „zaručené“ tipy na investice od kamarádů. Vede přes tvrdou práci a vlastní byznys. Jedno šťastné krypto z nikoho investora nedělá. Já osobně? Šel bych cestou ochrany. Klid je nejpodceňovanější aktivum. A co bych rozhodně neudělal: chtít od každého trochu. 10 milionů se snadno ztratí v kompromisech. Jak byste s tou částkou naložili vy?

Tohle vám investiční guruové neřeknou… Charlie Ellis, investorská legenda, si všiml zvláštní věci. Investování a tenis jsou v podstatě ta samá hra. Profíci vyhrávají tím, že hrají skvěle. Esa. Přesné údery na linii. Geniální kraťasy. Amatéři vyhrávají tím, že chybují méně. Vracejí míček. Čekají. Nechají soupeře udělat chybu. Kdo jako amatér hraje na eso při každém podání, prohraje. Ellis tomu říkal „The Loser's Game“. Realita, ve které se pohybuje 99,99 % investorů. A teď ta část, která se stock-picker poradcům na sítích fakt nelíbí. Profesor Bessembinder strávil roky analyzováním akciových výnosů za posledních 75 let. Zjistil, že veškeré čisté výnosy celého trhu vygenerovalo pouhých 2 % akcií. U zbytku by průměrný investor udělal lépe, kdyby peníze uložil na spořicí účet. 2 %. To znamená, že každý, kdo vám říká „teď je čas koupit tyhle akcie," hraje hru, ve které musí trefit jednu ze 50 karet. Pokaždé. V tu správnou chvíli. Za správnou cenu. A pak vydržet tu jízdu na horské dráze bez paniky, bez prodeje. Nedokáže to více než 90 % profesionálních (!) správců fondů. Těch, kdo to dělají den co den. Mají týmy analytiků. Platí za data, která vy nikdy neuvidíte. A přesto je porazí… nudný indexový fond. Tady přijde moment, kdy si většina z nás v duchu řekne: „Ale já bych to dokázal lépe." A to je přesně ten problém. Buffett a Lynch jsou slavní proto, že jsou výjimky. Jejich příběhy jsou past. Mozek si z nich vytvoří vzor a tiše začne věřit, že výjimkou může být i on. Uvěří sebeklamu o vlastní výjimečnosti. To je ta nejdražší investiční chyba. A zároveň nejtěžší k přiznání. My s našimi klienty nehrajeme na esa. Chceme vyhrát tím, že děláme méně zbytečných chyb. Jasná disciplína. Majetek si budovali dekády. Nechtějí nahnat poslední výnosové procento. Chtějí se vyvarovat nevynucené chybě. A chránit to, co už mají. Až příště uvidíte zaručený tip na akcii, vzpomeňte si na ta 2 %. A zeptejte se: proč mi to ten člověk říká veřejně, místo aby tiše seděl na pláži? :D

Módní sousloví, u kterého málokdo chápe jeho význam: family office. Někdo tím myslí investiční poradenství pro bohatší. Někdo privátní banku s hezčím názvem. Někdo správu nemovitostí. Jiný daňové struktury. Další rodinnou ústavu. My se na to díváme jinak. Pro nás je to způsob, jak se dívat na rodinný majetek jako na celek. Majetek, rozhodování, rodina. Tři vrstvy, které musí držet pohromadě. Přesně o tom jsme připravili webinář. Řekneme si, kdy má smysl přemýšlet o celkovém obrazu majetku, ne jen o výnosu. Nebo jak spolupráce vypadá v praxi od investiční strategie až po přípravu další generace. Začíná už v úterý 26. května v 17:00. Všichni přihlášení získají možnost pokládat mi otázky a přístup k záznamu. 🎥 Přihlášení: cimpel.cz/cs/webinar/sprava-…

Co když největší chyba úspěšných lidí není to, že nepomáhají… ale že pomáhají hlavně svému egu? Na filantropické akci Via Clarita, kterou jsme podpořili jako partneři, padlo něco, co jsem si musel hned zapsat: „Ne každá pomoc potřebuje novou nadaci. Ne každé dobré srdce musí mít vlastní logo. A ne každý dar má podobu peněz.“ Viděl jsem v sále podnikatele, lékaře, dobrovolníky. Lidi, kteří dávají svůj čas tam, kde jiní jen pošlou příspěvek a jdou dál. O to přesně jde. Čas. Peníze vydělat znovu umíte. Čas ne. V podnikatelských rodinách často řešíme, jak dát majetku smysl. Jak z čísla na účtu udělat něco, co rodinu spojuje a učí další generaci odpovědnosti. Filantropie v tom může hrát obrovskou roli. Ale jen tehdy, když nevychází z potřeby ukázat se. Když vychází z tématu, kterému chce opravdu věnovat... čas. A když má pokoru spojit se s těmi, kdo už roky dělají dobrou práci. Možná nepotřebujeme víc nadací. Možná potřebujeme víc spolupráce. Co myslíte, pomáhá se dnes víc lidem, nebo vlastnímu pocitu důležitosti?

Každý měsíc posílal bratrovi peníze. Prodal firmu, vydělal hodně peněz a chtěl pomoct rodině. Zpočátku dík. Pak zvyk. Pak ticho. Jednoho dne je neposlal. A dostal mail s dotazem, jestli se „ty poslední peníze někde nezasekly". Ta věta ho zasáhla víc než cokoli jiného. Z daru se stala samozřejmost. Z vděčnosti nárok. Promluvili si. Změnil přístup. Začal peníze darovat s příběhem. Na Vánoce přiložil: „Doufám, že si s manželkou uděláte pěkný večer venku." Přišla mu fotka z té večeře. Pak vnuk. Narozeniny. Dovolená. Pokaždé peníze s přáním. Pokaždé zpráva zpátky… s poděkováním. Darovat peníze není lehké. Jak to řešíte vy? Darujete? Jen tak, nebo s příběhem?

„Zažil jsem, co dokáže nepřipravené dědické řízení. A rozhodl jsem se, že moje rodina tím projít nesmí.“ Sdílet příběh klienta je ve wealth managementu extrémně citlivé. Nesvěřují nám jen peníze. Svěřují nám rodinná napětí, staré rány, věci, o kterých se normálně nemluví ani u rodinného stolu. Proto vždy měníme jméno, věk, čísla, … Jádro příběhu ale zůstává přesné. Takže: Josef. Podnikatel v dopravě. Přes 250 milionů v majetku. Manželka, tři dcery. Přišel k nám proto, že u rodiny svého obchodního partnera viděl, jak snadno nepřipravené dědické řízení vede k soudům. A vztahům v troskách. „Tohle nechci dopustit u nás doma," tím začala první schůzka. Dnes máme za sebou konsolidaci portfolia a svěřenský fond. A pravidelné rodinné rady, které moderuju. Na těch radách sedí i dcery, spolurozhodují o části investic, učí se nakládat s majetkem a nést odpovědnost za případné chyby. „Kdyby tam Jiří nebyl, spousta věcí by se vůbec neřekla." Vděčnost v tomhle vztahu ale nikdy není jen jednosměrná. Pracujeme pro lidi, kteří za sebou mají desítky let budování. Kteří prošli krizemi, přestáli věci, se kterými by si většina z nás nevěděla rady. Každý rozhovor s takovým člověkem je pro mě příležitost se něco dozvědět. O rozhodování pod tlakem, o charakteru, o tom, jak vypadá skutečný nadhled. To je pro mě pohonná hmota, která nikdy nevyschne. Celý Josefův příběh najdete na webu. A není sám, máme jich tam víc.

Peníze vám štěstí nekoupí... ale můžou vám ho vzít Přišli na schůzku i s jejich 2letou dcerou. Obrovské portfolio. Nemovitosti. Firma. Bavili jsme se o výnosech, strukturách, daních. Pak jsem se zeptal na něco, co nečekali. „Jste v tom celém šťastní?" Manželka se otočila na dceru. Pak na mě. Zvlhly jí oči. „Klidně bych mohla mít mnohem míň. Ale chtěla bych víc času. Tady s ní. S manželem. Ten majetek bere víc životní energie, než mi přináší." Za každou korunu majetku platíme jednotkou pozornosti. A málokdo si spočítá, jestli se ta investice vůbec vrací. V 8. díle Investičního vývaru jsme se @skejwin otevřeli téma, které v investičních podcastech skoro nikdo neotevře: co s těmi penězi pak? Jak je skutečně využít, ne jen hromadit. Mluvili jsme o hedonistické adaptaci. Jachta udělá šťastným dvakrát, při koupi a při prodeji. Nemovitost u moře přestane těšit dřív, než čekáte. Mozek se adaptuje a požadavky rostou. Cesta ven? Obrácený bucket list: co bych vlastně klidně už nechtěl. Mluvili jsme o vzorci spokojenosti. Máte dvě páky: víc mít, nebo míň chtít. Lidé skoro vždy sáhnou po první. Přitom druhá je zadarmo. Mluvili jsme o grafu, který by měl vidět každý investor. Die with Zero. Křivka zdraví klesá s věkem. Křivka bohatství roste. Někde kolem čtyřicítky, padesátky se protínají. To efektivní bohatství, které skutečně dokážete využít, má své maximum. Pak začne klesat. Být nejbohatší ve věku 85 let není výhra. Může to klidně být chyba. Po 6 hodinách společného vaření jsme Investiční vývar uzavřeli. Tahle série vznikla proto, abychom vám dali konkrétní odpovědi na to, jak přemýšlet o rentě, portfoliu, emocích, čerpání majetku i jeho předávání. Ale taky proto, abyste přestali jen sledovat a začali konat. Začali investovat. Nebo investovat jinak. Není všem dnům konec. Zda bude druhá série, nevím. Ale kdo ví... Celý osmý díl najdete na YouTube a podcastových platformách. A teď na vás: co si z celého Investičního vývaru odnášíte? 👇

„My nejsme zase žádný boháči." … Tohle mi řekl člověk s majetkem okolo miliardy Kč. Čím výš vyletíte, tím výš se posune váš srovnávací horizont. Milion? Koukáte na deset. Deset milionů? Na sto. Miliarda? Přijdou lidé s pěti miliardami v eurech. Strop neexistuje. A pokud čekáte, že se jednou budete cítit „dost bohatí", budete čekat na Godota. Čím více se s klienty bavím, tím jasnější mi to přijde: Bohatství není číslo na účtu, ale schopnost plně prožívat život. Znám lidi s majetkem v jednotkách milionů, kteří žijí plnohodnotněji než někteří miliardáři. Mají čas. Mají vztahy. Vědí, proč ráno vstávají. A znám lidi, kteří mají na papíře všechno. A přesto cítí, že to nestačí. Jakou metrikou měříte bohatství vy?

Naši klienti nemovitosti nepřikupují. Prodávají je. Končí jedna velká éra? Češi milují cihlu. Já mám taky investice v nemovitostech. Ale postupně měním pohled. Jste mladí, banka vám věří, chcete budovat majetek? Páka na nemovitost může dávat smysl. Ale vídám i situace, kdy platíte 35 000 Kč hypotéku za byt, který byste pronajali za 17 000. Lépe by vyšlo jít do nájmu a ušetřené peníze disciplinovaně investovat. Je vám 55 let, prodali jste firmu a přemýšlíte, co s kapitálem? To je úplně jiná rovnice. Kupujete za cash. Výnos klasického bytu je dnes 2–3 %. Dividendové portfolio ze solidních akcií může generovat 3–5 % ročně v dividendách, plus 5–8 % růst hodnoty. Bez opravářů. Bez nájemníků. Bez neděl u telefonu. „Hmota zavazuje a svazuje." … V tom je všechno. To neznamená, že nemovitosti do portfolia nepatří. Ale záleží na velikosti portfolia. U 30–40 milionů dává 30 % smysl. U 200–300 milionů by z toho byla nemovitostní firma. Ta úplně nejdůležitější otázka totiž zní takto: Chcete majetek spravovat, nebo si chcete užívat život?

„Vztahy jsou víc než peníze." Kdyby to byl náhodný citát z internetu, asi mávnete rukou. Ale tuto myšlenku vícekrát opakuje Michal Strnad, nejbohatší Čech. Člověk, který nad každým svým slovem přemýšlí. A co je důležité: předal mu ji jeho otec. Mezigenerační předání je o majetku, ale především o hodnotách. V byznysu ví, že dobré vztahy otevírají dveře, které nedokáže otevřít ani ten nejtučnější šek. Důvěra, síť lidí, dlouhodobé partnerství. To nevybudujete za týden a nejde to koupit. V osobním životě si vědomě chrání čas na rodinu a přátele. Většina klientů k nám přichází po letech, kdy budování pohltilo skoro všechno. Firma rostla, majetek taky, nikdy nebylo hotovo. Pak si začínají uvědomovat, že pro svůj čas mají mnohem lepší využití, než je správa vlastního kapitálu. Tak nás osloví. A pak přijde to druhé uvědomění: že to všechno musí ochránit. A nakonec i předat. Bez silných vztahů tomu jaksi chybí smysl. Proto s nimi vedle správy portfolia řešíme rodinné rady, nástupnictví, vtáhnutí partnerů a dětí do péče o majetek. Aby to nebyla one-man-show. Protože největší hrozbou pro rodinný majetek nejsou podnikatelské chyby ani propady na trzích. Jsou to narušené vztahy uvnitř rodiny. Tiché konflikty, nevyřčená očekávání, peníze jako zdroj napětí. U Strnadů to evidentně vědí. Tento rozhovor ve Forbesu je jeden z mála momentů, kdy si můžete sednout a nahlédnout do mysli světově úspěšného člověka. Doporučuji. Které hodnoty od svých rodičů chcete předat dál? A které vědomě ne?