zubař co rozumí všemu pro lepší lidi(a z dotací):
Londýn pochopil už dávno něco, co u nás pořád dokola vysvětlujeme.
Reklama ve městě nemůže fungovat stylem "kdo si co nalepí, to tam bude". Veřejný prostor není nástěnka pro každého, kdo má banner, polep nebo světelný box.
Na Piccadilly Circus bývalo logo na logu. Dnes je komerční reklama soustředěná do jediné ikonické plochy, která se sama stala symbolem Londýna. Turisté si ji fotí neustále, ale skoro nikdo si nevšimne toho nejdůležitějšího: že fasády kolem jsou klidné, čisté a čitelné.
Stejně tak se velmi přísně hlídá reklama podél Temže, protože panorama Londýna prostě není na prodej.
A přesně v tom je podstata práce s reklamou ve městě.
Nejde o to zakázat reklamu nebo udělat z města muzeum. Jde o to vědět, kam reklama patří a kam už nepatří.
Silná identita města nevzniká tím, že dovolíme všechno. Vzniká tím, že město umí nastavit pravidla a některé věci prostě nepovolit.
Tohle není boj proti podnikání, je to normální správa veřejného prostoru. Protože když město nehlídá vlastní prostor, velmi rychle se ztratí rovnováha a začnou ho za něj navrhovat nejsilnější komerční hráči.
Na HeroHero přidávám ještě jednu výbornou historku o tom, jak se jeden architekt pokusil londýnská pravidla obejít. A uspěl.
P.S. Všimněte si také extrémně dlouhého a mohutného zábradlí, které v 60. letech považovali za nutné. Dnes už tam žádné nenajdete.