Jak funguje ideologie, jejíž zastánci tvrdí, že žádné zastánce nemá? Jak se infiltrovala do úřadů, škol, firem a médií? Odkud přišla, jak funguje a proč je extrémně nebezpečná? Postavte se jí! Každé pravdivé slovo se počítá! (link v komentáři)

Politika by měla být správa věcí veřejných. Politici se tu ale nezabývají správou věcí veřejných; tu mají pouze jako kulisu. Politika zdegradovala na boj týmu proti ostatním týmům o bezobsažné symboly. Je to jako sportovní utkání týmů, jen místo branky, mety nebo pole na šachovnici mají kartičky s hesly jako "daně", "školství", "voliči" nebo "hodnoty". Nikdo neřeší jejich obsah, jen se řeší, kdo k nim zaujme silnější, lepší nebo výraznější postoj než soupeři, a průběžně si každý sčítá, kolik políček obsadila jejich strana, jako by snad na tom záleželo. Tomu odpovídá komunikace: "Vidíte, jak jsme se postavili k problému P26-A-XII? A vidíte, jak se k tomu postavili tamti? Mnohem hůř než my!" Nebo: "Tamti k problému P2243-K(b)-XIV říkají toto, to MY považujeme za nepřípustné." Politici postavili politiku jako legitimní objekt politiky, což jim umožnilo bez námahy generovat nekonečné množství míst, kde mohou soupeřit s ostatními, aby se tak vyhnuli politické práci, kde by mohli ztratit popularitu, tedy i body v jejich interní soutěži... Praktickou správu věcí veřejných pak dělají tiše náhodní kolemjdoucí, což je sice strašlivé, ale pořád lepší, než kdyby ji dělali tihle politici. Smutná role médií: sekundují. Nejsou sudí, nejsou hráči, jsou jen součást hřiště, další místo, kde politici mohou zabírat políčka, jevit postoje k symbolům a soupeřit s ostatními politiky o potlesk svojí strany. To, že to novináři považují za "hlídání demokracie", je tristní zpráva o příčetnosti novinářů.

Impotentní, bezzubé, a nejvíc mě na tom sere ta kompetitivní rétorika. Nechci pravicovou stranu, která "ofenzivou překvapí soupeře", chci takovou, které budu moct věřit, že má zásady a dokáže je prosadit. To mě zajímá, ne jestli bude někdo překvapený!

Tohle až uvidí @zivyobraz ...

Meiner Generation wurde beigebracht, dass schwarze Haut dasselbe ist wie weiße Haut. Dass es egal ist. Dass es Männer gibt, die halt Männer lieben und Frauen, die Frauen lieben. Und Männer und Frauen, die beides lieben. Und dass das ok ist. Dass es egal ist. Dass es völlig in Ordnung ist, wenn unser Gegenüber aus Italien, Spanien, Vietnam, der Türkei oder sonstwo her kommt. Dass nur wichtig ist, dass wir respektvoll und halt normal miteinander umgehen. Uns an die Regeln halten. Dass egal ist, wo einer herkommt, benehmen muss man sich halt. Das waren schöne Zeiten, als solche Dinge noch egal waren. Heute sind sie besonders. Müssen herausgestellt werden. Jede Nuance muss ihr eigenes kleines "Hurra, wir sind speziell, beachtet uns, Ihr Knechte!" haben. Egal reicht nicht mehr. Alles muss besonders sein. Und wehe dem, der die Besonderheit nicht erkennt oder nicht richtig zuordnet, weil er verwirrt ist von drölftausend Besonderheiten, die gefühlt täglich neu hinzukommen und einfach den Überblick verloren hat. Egal reicht nicht mehr. Und genau deswegen schwingt das Pendel jetzt um. Weil wir, die Generation, die egal auf max geskillt hatte und fein war mit jedem, der sich einfach vernünftig benommen hat und völlig ignoriert hat, woher du kamst und wer du warst oder wen du liebtest, die Schnauze gestrichen voll hat. Egal war gut. Denn bei egal zählte der Mensch und nicht seine Sexualität, Herkunft, Hautfarbe, Religion oder Lieblingsspeise. Egal war gut. Lasst uns zu egal zurückkehren.

Nedělní slovobraní:

Nikdy mi nevadilo, že jsem starý, až do chvíle, kdy jsem viděl kus "reality show" jménem 'Královny Brna'. Není to show, natož realita, a 18 minut stačilo. Od té doby mi nejen nevadí, že jsem starý, ale jsem rád, že jsem starý a chci generační propast ještě prohloubit!

Štvalo mě, že si na stránce ollama.com/search nemůžu vyfiltrovat modely podle velikosti a podle toho, jestli jsou cloudové. Tak jsem si udělal bookmarklet. Máte ho zde, i se zdrojákem a s návodem, jak ho nainstalovat a použít. gist.github.com/maly/c9a1f3d…

Hezký článek, kde mě pobavila jedna věta na konci o příspěvcích, co generuje AI: "... stačí jen o něco bedlivěji sledovat formu a všímat si třeba vět, jež mají anglický slovosled." LOL, pravím vám, L-O-L! Už minimálně deset let naprostá většina mladších "lidí z kanceláří velkých firem" píše a mluví s anglickým slovosledem. O youtuberech a dalších, kdo mají reálný vliv na vyjadřování ještě mladších, ani nemluvě. Anglický slovosled je v těchto vodách naprosto všude. Všimnete si ho jen tehdy, když umíte česky, a i když si ho všimnete, tak to fakt neznamená, že ten text napsala AI. Třeba to napsal nějaký brand account self motivation asistent scout pro mid value business opportunities z korporátu, který tak píše, protože tak mluví, a nevidí na tom nic divného. Je mi líto, ale anglický slovosled v češtině nesouvisí s AI. wired.cz/clanky/linkedin-jak…

Slovobraní pro dnešek. (Ještě by mohli opravit to zadávání slov. Když kliknu na hlásku, která už je vybraná, tak ze slova zmizí. Očekával bych, že neudělá nic, ne že tiše zničí už zadané slovo.)

Boží diskuse. 30 mudruje nad tím, jak tank poničí dálnici, a 1 si nechá spočítat zatížení...

No dobře. Jo a včerejšek: Nepřijaly, Neopyluji, Nenapojily, Nepřilnou, Opařeninu

Dneska mi dalo trochu zabrat, abych překonal top score, ale nakonec o bod... Když to nikdo nepřekoná, večer ukážu ta slova

Chlapec z intelektuální moskevské rodiny hrál s chlapci na dvoře fotbal a nešťastnou náhodou rozbil míčem okno. Rozzlobený domovník vyběhl ze suterénního bytu s koštětem v ruce a rozběhl se za chlapcem. Chlapec běžel a přemýšlel: „Proč jsem šel na dvůr, na co je mi tenhle pitomý fotbalový míč? Pocházím z intelektuální rodiny, rád hraji na housle a čtu chytré knihy. A já tu utíkám před nějakým hnusným správcem se smetákem. Kéž bych žil na Kubě, neutíkal bych před domovníkem, ale povídal bych si s velkým americkým spisovatelem Ernestem Hemingwayem.“ Právě v té době seděl velký americký spisovatel Ernest Hemingway ve špinavé kubánské krčmě za sklenicí rumu a říkal si: „Co tady dělám? Tohle místo je nechutné! Zpocené ženy a zpocení černoši, horko, teplý rum, špína. Život mi proklouzává mezi prsty. Kéž bych teď bych seděl v Paříži se svým přítelem, velkým francouzským spisovatelem André Mauroisem, popíjel absint v kavárně na Montmartru, obdivoval Eiffelovu věž a mluvil o literatuře...“ Ve stejné době seděl velký francouzský spisovatel André Maurois v kavárně na Montmartru, popíjel levné víno a přemýšlel: „Zatracená Paříž... Děvky, ulepené stoly, nekonečný a otravný šanson... Ta ošklivá Eiffelovka, ta špína na ulicích a smrad... Kéž bych teď mohl sedět v Moskvě s velkým ruským spisovatelem Andrejem Platonovem, pít vodku a mluvit o literatuře...“ A právě v té době běžel v Moskvě velký ruský spisovatel Andrej Platonov s koštětem přes dvůr za chlapcem z moskevské intelektuální rodiny, který omylem rozbil míčem okno, a myslel si: „Já ho doženu - já ho kurva zabiju!“

S Cimbálem jsem se srazil jednou, před 15 lety, a usoudil jsem, že je posedlý pablb. Ti, co tu komentují jeho (nepotvrzenou) smrt, jsou ale taky pěkná banda posedlých kriplů...