Mnoho lidí si představuje arabštinu jako jeden jazyk. Ve skutečnosti je situace mnohem složitější.
V celém arabském světě existuje společná spisovná arabština (MSA), kterou uslyšíte ve zprávách, přečtete v novinách nebo v oficiálních projevech. Je založena na klasické arabštině a rozumí jí prakticky každý vzdělaný Arab. V běžném životě jí však téměř nikdo nemluví.
Doma, mezi přáteli nebo na ulici se používají místní dialekty. A právě mezi nimi mohou být rozdíly překvapivě velké.
Největší vliv získala během 20. století egyptská arabština díky filmům, seriálům a hudbě. Pro mnoho Arabů byla tím, čím je dnes ve světě angličtiny americký přízvuk.
Poměrně blízká je jí levantská arabština, tedy dialekty Palestiny, Libanonu, Sýrie a Jordánska. Mluvčí těchto oblastí si většinou mezi sebou rozumějí bez větších problémů, i když rozdíly existují.
Jiná situace je v zemích Perského zálivu, jako jsou Saúdská Arábie, Kuvajt nebo Spojené arabské emiráty. Tamní dialekty mají odlišnou výslovnost i slovní zásobu, přesto jsou pro Egypťany a levantské Araby, byť někdy s obtížemi, stále relativně srozumitelné.
Největší rozdíly najdeme v severní Africe. Marocká, alžírská nebo tuniská arabština obsahují silné berberské, francouzské a španělské vlivy a jejich výslovnost se výrazně liší od východních dialektů. Není výjimkou, že Egypťan a Maročan při delším rozhovoru přejdou na spisovnou arabštinu, protože jejich běžná mluva je pro druhou stranu obtížně srozumitelná. Maročan a Kuvajťan to budou mít ještě složitější.
Když tedy někdo řekne, že „mluví arabsky“, je to trochu podobné, jako kdyby Evropan řekl, že mluví „románsky“. Je to sice pravda, ale mezi Portugalcem, Italem a Rumunem jsou také značné rozdíly.
V arabském světě je společným jazykem spisovná arabština, zatímco každodenní řeč se od Maroka až po Irák mění natolik, že si její mluvčí někdy rozumějí jen s velkými obtížemi.