Je to pořád dokola. Téměř každé kontroverzní téma na českém Twitteru je ve skutečnosti jen různě zašifrovaný způsob, jak projevit naprostý nedostatek empatie.
Je to naprosto univerzální a nezáleží na tématu či společenském statusu.
Osobní téma je vždy převedeno na neschopnost. Společenské na zlou vůli.
Chudá studentka si dovolí říct, že nemá na menstruační pomůcky? Odpověď: ať si najde brigádu. Diabetik varuje, že mu inflace komplikuje léčbu? Tak si měl spořit. Člověk bez konexí z maloměsta se zeptá, jak se prosadit bez známostí? Tak ses měl víc snažit, debile.
Atypický člověk popíše každodenní šikanu? Následuje kázání o biologii od chlápka, co by bez Google nenašel vlastní prostatu. Žena si dovolí mluvit o rozdílech v příjmech? Zaslouží si smršť výkřiků od misogynů, co doteď salutují před mámou.
Slabost je skoro trestná. Chudoba podezřelá. Únava hanebná.
Pomoc má být podmíněná, dočasná, nedostatečná a nejlépe ještě urážlivá. A hlavně – aby dotyčný trpěl dostatečně viditelně, jinak to není fér vůči těm, co makají.
Empatie tu není jen vzácná. Je veřejně nepopulární. Projevit soucit znamená riskovat, že tě někdo označí za měkkotu, nedouka nebo rovnou zrádce tábora tvrdé české pravdy, která zní: pomoct můžeš, ale tak, aby to nikoho nevytrhlo.
A celé to visí na tom nejubožejším sebeklamu, že právě tahle zatuchlá morální nadřazenost je známkou dospělosti a zdravého rozumu. Ve skutečnosti je to jen přehlídka emocionálně vykuchaných lidí, co nikdy nezažili vlídnost, tak ji teď chtějí zakázat ostatním.
Češi nejsou krutí ze zásady. Jen si na nic jiného netroufli. Celý ten národ je jak učitel z osmdesátek – zamindrákovaný, ublížený a přesvědčený, že trpět je ctnost a radost podezření. A jestli někdo někde nepadá dost rychle, tak ho ochotně postrčíme. Pro jeho dobro.